Mám jich nespočet například: velkej dům u jezera s lesem, úžasnýho chlapa po boku, dvě zdravý děti, mít doma spoustu zvířátek, který někde zachráním, dělat, co mě baví a věnovat se věcem, které pomáhají druhým...
Ale co je všechno před tímhle vším? Současnost. A jak udělat i ze současnosti sen? Jak zařídit, aby jste byli, tak šťastní, že sami...
Vždycky jsem se hledala. Hledala někoho, kdo mi odpoví na moje otázky. Víru. Náboženství, do kterýho bych se zaškatulkovala. Potřebovala jsem nějakou nadpozemskou sílu. Nějakýho vousatýho pána, co sedí ve vesmíru na křesle a dohlíží na planetu Zemi. (ok, ne tak doslova.)
Křesťanství? Nevím....poznala jsem až moc fanatiků, kteří mi dali najevo, že...
Včerejší večer byl dokonalej. Byla jsem se svým chlapcem a jeho kamarády na plese školy, na které kdysi maturoval. Jelikož to byl kolínský ples, nebyl obrovský a honosný, jako plesy v Lucerně, na které jsem tak nějak zvyklá a vlastně nebyl ani tak velký jako plesy v Liberci, ze kterého pocházím. Bylo to na nějaké diskotéce, víno tam bylo...
Víte, co mě opravdu dokáže zamrzet? Když jsem opravdu potěšená, když se někdo zachová slušně a s vděkem.
Já vím, že jsi ztracená. Já vím jaké prázdno v sobě možná máš, jak moc tě to všechno bolí. A taky vím, jak moc se bojíš ukázat světu, jaká doopravdy jsi. Vím, jak už se nechceš jenom usmívat, přetvařovat se a být ta hodná, silná holka.
Tak jsem zase tady, sedím v kuchyni s ručníkem na hlavě, na sobě roztrhanou, kostičkovanou, pánskou košili ze sekáče za 10 kaček, čekám na louhující se ovocnej, pytlíkovej čaj, protože lepší tady v tom mým přechodným domě na kraji Prahy nemáme.
Přemýšlím. Tak nějak o všem.