Víra. Bůh.....nebo Bohové?

Vždycky jsem se hledala. Hledala někoho, kdo mi odpoví na moje otázky. Víru. Náboženství, do kterýho bych se zaškatulkovala. Potřebovala jsem nějakou nadpozemskou sílu. Nějakýho vousatýho pána, co sedí ve vesmíru na křesle a dohlíží na planetu Zemi. (ok, ne tak doslova.)

Křesťanství? Nevím....poznala jsem až moc fanatiků, kteří mi dali najevo, že tohle opravdu není moje víra. Přesto všechny křesťany chápu a rozumím jim. Líbila se mi představa Boha, jako člověka. Dokonce, když dědovi přišli na rakovinu a celou dobu co umíral, jsem se několikrát modlila. Plačíc a klečíc u postele, ruku v ruce mířící k nebi jsem prosila Boha, aby mi ho nebral. 
Když děda umřel, tak jsem se ptala, jak moc velký hříšník musím být, aby mi Bůh udělal něco takovýho, jako vzít mi nejmilovanějšího chlapa v mém životě. V tu chvíli jsem s tímhle Bohem skončila.

Buddhismus? Mám k tomu opravdu blízko. Miluju meditovat, všechny ty věci spojený s klidem. Ale co si budem...buddhista ze mě asi nikdy nebude, kvůli mojí rozpolcený povaze. Přes to to je jediný náboženství, které je mému srdci nejblíž.
Když jsem trpěla depresemi, meditace byla jediná věc, která mi pomohla. Pomohla mi se opět otevřít věcem, který jsem dřív vnímala naprosto vědomě. Jako je příroda. Otevřela mi mysl a srdce k napojení se s něčím, co naprosto bezvýhradně miluju. Právě k přírodě. Ke stromům, které tančí ve větru, k vodě, která mi hladí (nejlíp nahé) tělo. Voda mi k tomu pomohla nejvíc. Ví se o mě, že jsem lesní víla, ale vodní jsem ještě víc! Je neuvěřitelný, jakou sílu a klid mi dává voda, když plavu v řece, v jezeře, v rybníku, v moři, ale i když jsem ve vaně, když si myju ruce, nebo když jí piju. Voda je podle mě hodně nedoceněná.
Taky věřím v karmu a upřímně, někdy mě právě takhle víra přivádí k naprostýmu šílenství, protože co si budem...nejsem svatoušek.

Hinduismus je druhé náboženství, které mi dává smysl. Právě hinduismus je jeden z podmětů, proč jsem si nechala udělat dredy. Jelikož je měl Bůh Šiva, když přebýval ještě na zemi. (Spousty jogínů v Indii má dredy, právě kvůli tomuto důvodu.) Hinduismus nerozděluje dobrého a špatného Boha, jako křesťanství. Zlo berou takřka jako součást života.
Líbí se mi i představa periodického ničení a znovustvoření světa. I že na počátku všeho stvoření světa byla voda, protože si nedokážu vysvětlit, proč jinak by mi dávala takovou sílu.
Hinduismu jsem se poprvé dotkla asi v druhém ročníku střední školy, když jsme se učili o divadle v orientu.


Vždycky jsem se chtěla nějak zaškatulkovat. Někam patřit. Jelikož neposlouchám jenom jeden styl hudby byla jsem v sobě vždycky tak nějak zmatená. Nikdy jsem se v ničem nemohla rozhodnout,. Jestli žlutá nebo zelená, jestli sushi nebo lasagne, kalhoty nebo sukni? A tak to bylo i s mojí vírou. Nemohla jsem si vybrat, ale pak jsem v podstatě pochopila, že nepotřebuju patřit do jednoho určitého šuplíčku, viz.: jsem buddhista, jsem hinduista, poslouchám klasiku, nebo poslouchám rock atd. Pochopila jsem, že když něčemu věřím, tak jediný, co je důležitý je, aby to bylo účinný a cítila jsem se v tom dobře. A pak jsem na svoje Bohy přišla.
Můj Bůh je láska, a když jsem na něj napojená, všechno je krásný a potkávám jen naprosto nádherný duše. Zaměřuje se na vnitřní krásu duše. Nezkaženost. Je to víra v to, že v každém z nás je trochu dobra. Můj další Bůh je Vesmír, jelikož už od mala věřím na sílu vesmíru a několikrát jsem si jí i okusila na vlastní kůži, můžu s klidem říct, že tenhle Bůh je z mého polyteistického Božstva nejsilnější. Příroda je můj asi nejoblíbenější Bůh, jelikož je fyzicky pořád se mnou. (Ano objímám stromy, jestli myslíte na tohle.) Když mi vyklíčí semínko, mám pocit, jako bych zrovna porodila dítě, nebo aspoň mám takovou radost. Kytkám zpívám, hladím je a mluvím k nim. Je to důležitý. Schválně! Zkuste to někdy, uvidíte, že budou silnější. Rostliny poslouchají. Příroda nás slyší. Vnímá nás. A to je docela důležitá vlastnost u Boha,  ne?

Našla jsem tyhle svoje Bohy na cestě životem. Jsem ráda, že jsme se setkali tak brzo. Jsem ráda, že budou se mnou, až se v mém životě objeví jakékoliv křižovatky, odbočky - věci, s kterými si třeba nebudu vědět rady.
Řekla bych Amen, ale na to jí nevěřím. V mém náboženství říkám Mír a lásku. Zůstaňme pokorní.