Nebojme se.

Víte, co mě opravdu dokáže zamrzet? Když jsem opravdu potěšená, když se někdo zachová slušně a s vděkem. 

Jo. Pracuji v kavárně. Před pár dny jsem tam měla paní (okolo 60ti), která za mnou přišla s tím, jestli nevím, kde je Lady moda v pasáži Lucerna a jestli mi nevadí, že před kavárnou nechala sednout na židli paní, kterou asi nejspíš vzala na procházku z domova důchodců (té bylo okolo 80ti). Snažila jsem se jí pomoct aspoň přes google maps, jelikož jsem v kavárně jediná obsluha a nemůžu odejít, jinak bych samozřejmě hned šla. Bohužel jsem to nenašla, tak mi paní řekla, že se půjde podívat a jestli mi tam tu starší paní může nechat. Řekla jsem, že to je naprosto jasný a hned potom, co paní odešla, jsem té babičce donesla sklenici vody. Byla už trošku slepá a hluchá, takže jsem musela zvýšit hlas, když jsem jí vodu nabízela. Poděkovala a opatrně na stole nahmatala mojí ruku a jemně ji stiskla, jako poděkování.

Když ta mladší paní přišla, šťastná že ten obchod našla, držela v ruce skleničku s ještě troškou vody a říkala ''Omlouvám se, paní to nedopila, ale moc děkujeme. Co jsem dlužná?'' Načež jsem naprosto slušně odpověděla, že nic. Je to přece jenom sklenice vody. Jenom!!! Ta paní se na mě podívala, v očích měla všechnu vděčnost světa a se slovy ''Tak to je aspoň pro vás, jste moc hodná. Děkuju.'' mi dala dvacet korun.
Dobře, něco vám řeknu. Jsou lidi, co si tohle přečtou a řeknou ''jenom dvacet korun''? Pak jsou lidi, co si to přečtou a řeknou, že jsem citlivka, že to je normální. Ale ono to bohužel moc normální v dnešní době není. Nemyslím to dýško, ale ta vděčnost. Ten opravdový, nefalšovaný vděk. A není mi z toho smutno jenom z mého pohledu, ale i z pohledu té paní, protože evidetně i ona nebyla zvyklá na (naprosto minimální) laskavost, kterou jsem jí poskytla já.
V dnešní době, kdy jsou na sebe lidi zlý. Když někde spadne člověk a všichni ho obchází. Nebojme se podat pomocnou ruku. Když někdo někoho bezdůvodně fyzicky nebo slovně napadá. Nebojme se mluvit. V době plné sprostých slov a nadávek, urážek a ponižování. Nebojme se být laskaví, chválit, mít milá slova na jazyku a na srdci. V době pomluv. Nebojme se k sobě být upřímní z očí do očí.
Vždycky jsem byla ta, co se zastala a ne ta, které se někdo zastával a možná proto tohle vidím a vnímám tak nějak víc. Možná proto, že na věci nekoukám jen ze svého pohledu, ale snažím se být empatická. A být empatická, mít velké srdce, s tím se nerodíme, pro to se musíme rozhodnout sami.
Tak se prosím příště rozhodujte správně.