První měsíc za námi

Můj milovaný čtenáři,

ani nevíš, jak jsem si Srí Lanku zamilovala. Je to naprosto kouzelný místo. To teplo, sluníčko, moře (v kterým jsem se vykoupala zatím asi jenom 3x.) Všichni jsou tady naprosto bezstarostní, pomalí a nejradši by jenom odpočívali. Máme takový lidi na resortu, ale i takový, který fakt uměj makat, vzít lopatu do ruky - sice jenom dva, ale i tak jsou nám moc moc užiteční. Bonus je, že si s nima krásně rozumíme, i když ta jazyková bariéra tam stále je.

Všechno je tu tak levný, jenom bezlepkový jídlo ne? Dneska jsem byla v nádherným zahradnictví v Uppuelli a koupila osm krásných betonových květináčů, jeden stojí v ČR cca 500 a tady mě stál v přepočtu necelých 40,-? Ty kráááso! To je heaven.
Zároveň jsem našla online eshop s bezlepkovými věcmi a nějakým rostlinným mlíkem a je to o 40% dražší než v u nás - takže to mě trošku naštvali.
Naprosto jsem si oblíbila jezdit tuk tukem. Sice mi při tom vždycky vyschnou kontaktní čočky, ale je to mega sranda. Baví mě, jak tím jezdím všude nakupovat. Vypadá to mega malý, ale kolik nákupu se tam vejde je neuvěřitelný. Navíc máme úplně úžasnýho řidiče - jmenuje se Aron a je moc laskavej. Lidi jsou tady na něj docela dost často zlý, což nechápu. I když to je tady tak kouzelný, pořád tu jsou lidi, co si potřebují honit ego. Já to neřeším. K Aronovi se chovám s láskou a respektem a tak to funguje přece nejlíp ne? :)

Zároveň mě Srí lanka dost zraňuje. Ne jenom, že tady všichni milují posunovat svojí práci na ''tomorrow'' a jsou schopný to tomorrow žít třeba týden, ale jsou tu všichni hrozně laxní ohledně životního prostředí a zvířat okolo. Já chápu, že tady jsou psi naprosto přemnožený a že nemůžou pomoct všem, ale mohli by ty mrtvolky aspoň sbírat od silnice. Včera jsme jeli do města a já z tuk tuku viděla na ulici fenku, který viselo bříško (asi těhotný, asi plod) větší než tenisovej míček na kousku kůže. Bylo mi z toho hrozně špatně a smutno. Vím, že nezachráním všechny hafany světa, ale rozhodla jsem se, že aspoň těm, co máme tady v resortu, dám stoprocentní péči a lásku. A zatím se mi to od nich i hezky vrací.

Všude jsou odpadky, to je strašný. Vidíš tolik krásných míst, chrámů, posvátných domů, ale stejně se tam okolo válí plastový pytlíky. To mi fakt rve srdce.

Udělali jsme si tu novou rodinku. Máme tu dva zaměstnance, takový kluky na všechno (to jsou ty, co se nebojí práce) Rifas a Ayas a je s nima mega sranda, jsou to takový ty roztomilý ňoumové. Ayas vypadá, že neumí do pěti počítat, neumí pořádně anglicky (fakt jako skoro vůbec), ale za to se aspoň na každýho furt usmívá a když mu řekneme ať něco opraví nebo tak, tak vždycky vymyslí způsob, jak to opravit i když to je totálně neopravitelný. Rifas je úplně stejně šikovnej, ale jeho obrovský plus je, že se nebojí mluvit anglicky. Řekla bych, že umí někdy i líp anglicky líp než já se Štěpou. A dokonce umí i docela dost českých slovíček!
A pak je tu ten Aron - je to podle mě nejhodnější člověk tady na resortu, dělá svojí práci s láskou, pečlivě a je schopnej celej den nejíst, jen aby udělal svojí práci - to už je trošku magor a vysvětlila jsem mu, že jíst musí. Však jsem teď jeho šéfová, tak mě musí poslechnout ne? :D 

Teď se nám to už krátí. Už odjeli i Dana s Markem (naši zaměstnavatelé) a my musíme spoustu věcí dodělat a připravit na monzunové deště. Už máme poslední týden a pak nám odjedou poslední hosti. Rozhodli jsme se, že tu zůstaneme ještě aspoň do 10. aby jsme trošku chytili barvu a konečně se vykoupali v moři. Chápeš, že jsme stejně furt nejbělejší v celým resortu a to jsme tu měsíc??? Hrůza. A to mě všichni strašili s tím, jak se spálím hned první den. Ani jednou jsem se nemusela mazat! Zato proti komárům se stříkám i když jdu spát. To se nám totiž asi před týdnem stala taková vtipná situace - naprosto klidně jsme si v noci spinkali a z ničeho nic nám na hlavu spadla moskytiéra, která byla přivrtaná do stropu...no byla...teď už není...a my jsme totálně neschopný to opravit, nebo tam někoho poslat, aby to udělal. 

Děje se tu spousta dost spontánních, dost nevysvětlitelných věcí.
- Třeba před pár dny tady z ničeho nic v kuchyni spadla polička s hrníčky a se skleničkama na zem. Jen tak. Nikdo tam nebyl. Nikdo nic nedělal. Prostě spadla. 
- Nebo nám už dvakrát shořel kabel v elektřině. Protože tady je elektřina pod takovou dřevěnou   stříškou, s ptačíma hnízdama - tak přesně tím to není! Jen prostě nezvládla udržet všechny          bungalovy se zapnutou klimoškou, světly atd...DVAKRÁT! 
- Někdo nám zapálil palmu na pláži. Pro srandu.
- Na jeden bungalov nám spadly palmový listy a rozbili střechu. TAKY DVAKRÁT. 
- Kokos nám tu málem zabil dědouška. Když se sprchoval ve venkovní sprše, tak mu prostě spadl na záda. (Kdyby to bylo o pár centimetrů výš - na hlavu - tak je po něm OMG.)
- Já nám vytopila koupelnu a klukům pokoj.
- Štěpán skončil v nemocnici. 
- Jednoho s našich dost důležitých hostů tady pokousal pes (ne náš.)
- Když jsme se snažili vyčistit jezírko v chillout zoně, tak nám přes noc pochcípali ryby. JEN TAK. 
- Před pár dny zapadl nějakej frajer s land roverem na pláži a byl tam několik hodin v mega bouřce.
- Jak jsem psala o tý vile, co se tu stavěla, tam nám tam zapomněli dělníci udělat zásuvky. 

No....a to zdaleka není všechno. Děje se tu toho hodně. Jeden den si myslíte, že bude klid a nakonec se vždycky něco stane. Ale díky bohu. Aspoň máme pořád co dělat! Zároveň jsme tady, ale už zažili dvě krásný svatby a jedna nás ještě čeká. Což jsou nádherný zážitky.

Tohle by asi prozatím bylo shrnutí celýho našeho prvního měsíce na Srí lance. Ne ještě se nám pryč nechce. Naopak se neuvěřitelně těšíme na víc jak dva měsíce cestování.
Videa budou, my budeme taky, články snad taky a fotky určitě. 
 
                                                                                                               
   

                 Pac a pusu ze Srí Lanky milý čtenáři. Děkuju že sis tenhle článek přečetl. Měj krásný den.