Poslední dny s Nikitou. A se Srí Lankou.

Aneb jak jsme si mysleli, že už to nemůže být horší.
Seděli jsme s Nikem na obědě v Nuwara Eliya. Měli jsme cca dva týdny před odjezdem. Byla zima. Bylo to hezký. A po šíleným vedru v Kandy jsme si dokázali užít chladno hor a lehký déšť při procházce okolo jezera.
Zrovna jsme si objednali jídlo, když v tom Nikovi zavolal kamarád. Ruský konverzaci jsem rozuměla a čemu jsem nerozuměla, to jsem si domyselal. Položil telefon a podíval se na mě smutně a nadšeně najednou. (Netušila jsem, že tyhle dvě emoce jdou skloubit, do tý doby dokud jsem neviděla jeho obličej.)
''Co je?'' ptám se ho, logicky vyděšeně a mírně zpruzele, protože vím, že přijde něco, co se mi nebude líbit. Práce. Kamarád mu nabídl neuvěřitelnej projekt, kterej Nikita má natáčet, dostane svůj tým a je to faaaakt velký.
''No to je skvělý! Moc ti to přeju! Ale proč se tváříš takhle?'',''Natáčení začíná za 6 dní.'' Srdce mi poskočilo a ani jsem nechtěla a začaly mi týct slzy. Ježiši, ani jsem nečekala, že rozloučení přijde tak rychle....a proč SAKRA zase brečím?! Lepšího parťáka na cestování jsem si nemohla najít. Neuvěřitelně jsem mu to přála, ale zároveň jsem byla smutná, protože jsem věděla, že jen tak se neuvidíme. To víte, najdete takovýho člověka a šest tisíc kilometrů mezi námi - logický že z toho nemám moc radost.
Tak jsme si řekli, že takhle to prostě má být a že si užijeme posledních 6 dní spolu naplno. No a pak se všechno zbláznilo.

Druhý den jsme jeli pro moje věci, co jsem si nechala v resortu až do Trincomalee. Takže dvě hodiny z Nuwara Eliya do Kandy. V Kandy dobrý jídlo. Pak z Kandy šest hodin do Trincomalee, kde jsme se smočili v moři. Já se rozloučila s Jackem a Fazolí (pejskama z resortu), což bylo docela bolavý.. A jeli jsme do Colomba. To znamenalo dalších šest hodin v autobuse. Šest hodin v autobuse, kde hraje hudba tak nahlas, že neslyšíte ani vlastní myšlenky ani hudbu ze svých sluchátek. Zadky nás boleli a byli jsme otrávený a zmučený hudbou. Cestou jsme udělali booking do jednoho z hotelů v Colombu - OYO Shan Hotel! Tohle jméno si radši zapamatujte, protože...

Když jsme po dloooouhý a vyčerpávající cestě konečně dorazili do Colomba, našli jsme tuktukáře, nebo spíš on našel nás a jeli jsme na ubytování. Našli jsme hotel a bylo zavřeno. Obrovská roleta zatáhnutá a na ní obří zámek. Tak tady asi dneska nebydlíme. Teda máme booking, ale evidentně nejsme vítaní. Zůstali jsme zaraženě stát a bylo jasný, že teď oba vymýšlíme, co můžeme dělat. Bylo po jedný hodině ráno a jen tak někdo nás teď nevezme. Normální lidi teď spí. Nikdo nečeká jestli náhodou nepřijedou nějaký nový hosti.

Tak nás tuktukář vzal k nějakýmu svýmu kamarádovi (evidentně.) Pokoje byli špinavý, postele tak nechutný, že bych radši spala na zemi a celej ''hotel'' smrděl po cigaretách. Řekla jsem si, že budiž, to zvládneme jednu noc. ALE! Pak mi došlo, co je pro nás nejdůležitější. Koupelna! Když jsem nahlídla, do malý místnůstky dveřma, který ani neměly ani kliku, nejradši bych vzala nohy na ramena. Sem se nikdo dloooouho nepodíval a jestli jo, rozhodně ne s čistícími prostředky. Záchod snad nebyl ani spláchnutej a strašně to smrdělo. Všechno!

Když jsme přišli do tuktuku, kde s věcma čekal Nik, vylíčila jsem mu, že v tom spát nebudu, že radši budu spát na nádraží. Nik vypadal pěkně naprdle a taky byl! Ale kdyby to viděl, tak by mi rozuměl a to mě jako jediný uklidňovalo. Tak jsme jeli dál. Další homestay byl asi ve stejný kondici, soudě podle výrazu s kterým přišel Nikita.
Už jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že budeme spát na ulici, kde nás někdo okrade a znásilní. Upřímně spánek na ulici stále zněl mnohem líp, než ten první pokoj. Tam bych nespala ani zadarmo. Ani kdyby mi někdo zaplatil. Za ty kousance od blech to nestojí. Fakt ne!

Už jsem Nika uklidňovala ať není nevrlej, že se určitě něco najde a když ne, tak zaplatíme prostě nějakou nesmyslnou pálku, za normální hotel. Pak jsme to našli. Pokoj, kterej byl vytvořený z garáže, s koupelnou, která byla sice jakžtakž čistá, ale za zrcadlem bylo tak pět mega švábů. Fakt! Nik je počítal. Moc ho bavila skutečnost, že platíme takovou vysokou cenu za pokoj pro dva i přes to, že nás tam je sedm. Hahaha. Tak hlavně, že už není nevrlej. Lehli jsme si do postele a konečně mohli spát. Byly asi tři hodiny ráno.

Ráno mě Nikita probudil, jestli s ním nejdu na procházku. Nemohl celou noc spát, protože ho žrala deka. Nebo něco v tý dece. Upřímně taky mám ne úplně málo kousanců. I přes to, že bych si ještě hodinku dala, vyrážím s ním do ulic Colomba. Asi hodinu a půl se snažíme najít restauraci, kde nedáme 3000 rupek za snídani, ale je to evidetně skoro nemožný. Všude jsou obrovský hotely, který sice nabízejí bufet i pro hosty zvenčí, ale za naprosto nekřesťanský ceny. Na Srí Lanku. Ještě že Nik je komunikativní a přátelský a nevadí mu (jako mně) mluvit s cizími lidmi. Nějakej pán nám poradil nejlevnější hotel v okolí. Mně ukázal mapu a Nik si pamatoval jméno. No a jelikož jsem navigovala já, tak jsme se ztratili. Ale díky tomu, že mám tak blbej orientační smysl, tak jsme našli lokální restauraci. Tak jsme si dali skvělou Srílanskou snídani a zaplatili čtvrtinu ceny, co by jsme jinak zaplatili v těch hotelech.

Rozhodli jsme se, že pojedeme do Negomba, tam jsi zabookujeme pokoj na dvě noci, hodíme si tam tašky a vyrazíme na jednu noc do Galle. Z Colomba do Negomba jsme chytili minibus, kterej jel po dálnici, takže cesta trvala jenom hodinu. Ubytovali jsme se a mohli jsme jet. Nevím kdo, ale někdo řekl Nikovi, že můžeme z Colomba chytit minibus do Galle a pojedeme tam jenom dvě a půl hodinky. Takže jsme tam měli přijet ve dvě nebo ve tři odpoledne. Ideál.
Když jsme přijeli po hodině a půl lokálním busem opět z Negomba do Colomba vystoupili jsme a šíleně lilo. Jako z konve! Zalezli jsme do nějakýho krámku, kde si Nik dal Samosu - jeho oblíbený jídlo na Srí Lance a počkali jsme chviličku, než se déšť uklidní.

Pak jsme vyrazili na autobusový nádraží, kde jsme chtěli chytit ten minibus. Když jsme se ptali řidičů a lidí okolo odkud ten bus jede, každej nám říkal něco jinýho a my jsme lítali sem a tam. Jak blbci. V dešti. Já úplně promočenou mikinu a Nik zmrzlej na kost, protože se oblíknul podle počasí v Negombu - do tílka.
Když už jsme byli vesmírně vytočený, našli jsme konečně Informace. Konečně nám dá někdo reálný a pravdivý info o tom, kde ten blbej bus je! Tam nám pán řekl, že žádnej bus do Galle nejede přes dálnici a že můžeme jet normálně městským, který pojede 4-6 hodin. Podle deště. Viděla jsem jak je Nik smutnej a po těch dvou dnech už unavenej z tohohle všeho. Moc do Galle chtěl a moc se tam těšil. Ale už jsme byli fakt ulítaný a promočený na kost. Hodili jsme si mincí. Panna - pojedeme zpátky do Negomba a do Galle pojedeme zítra brzo ráno. Orel - pojedeme do Galle. Padla panna a my jsme věděli, že tohle nechceme. Nasedli jsme do busu a čekali až naše ''vzrušující'' cesta započne. Za poslední dny jsme měli autobusů plný zuby, ale zároveň už jsme byli zvyklý. Hlavně jsme byli odhodlaný, protože Galle bylo u nás v top trojce.

Hned na začátku cesty jsem usnula a když jsem se probudila bylo o dvě hodiny později a jenom 20 kilometrů dál od Colomba. Všude potoky vody, totální spoušť a kolona jako blázen! Nik vypadal zase otráveně. Už si ani nechceme povídat, jak jsme z toho všeho nasraný.
Když jsme se dostali z tý hrozný zácpy cesta nebyla už zas tak hrozná, ale zase jsme vystoupili z busu a lilo. Nějakej tuktukář nás hodil asi dva kiláky za 1000 rupek. Zloděj. Ale pro mě bylo hlavní, že už budeme v teple. Hlavně jsme ani celej den nejedli. A já chci jíst! Mám hlad!

Přijeli jsme do Bara Beach Home, kde jsme měli booking a tam nám oznámili, že náš dům na stromě, kvůli kterýmu jsme chtěli do tohohle homestaye, někomu dali, protože s námi už nepočítali. Já se už fakt poseru! Můžeme mít chvíli klid prosím?
Prej to nějak vyřeší, zatím si můžeme objednat večeři. Achjo. Nemaj rýži. Buď si můžu dát těstoviny nebo nudle. Ani jedno nemůžu a hlady se mi už fakt chce brečet!
Nik to tam celý zpacifikoval, abych dostala najíst. Ovocnej salát s burákovým máslem? Ten kluk mě zná tak dobře už teď! Dali nám ho s sebou a odvezli nás tuktukem asi o 300 metrů dál od restaurace. Ubytovali nás v krásným rodinným domku přímo na pláži. S koupelnou! Jinak by jsme měli společnou koupelnu. Teď jsme měli svojí. Hihi. Nik byl happy, protože to tam bylo krásný a kdo by neměl rád krásný věci! Dali jsme si večeři v posteli za poslechu nejkrásnější hudby - šumu vln.

Druhý den ráno jsem se probudila z hlubokýho spánku. Venku poprchávalo, ale Nik si stejně začal oblíkat plavky. ''Jasně že jdu s tebou!'' odpovídám a už jsem na půl taky v plavkách. Moc dlouho jsem tam nevydržela. Vlny byly moc silný a spíš mě to bolelo a bála jsem se, než abych si to užívala. Hodila jsem si spršku a pak stála na verandě a hlídala ho, aby se mi tam neutopil.
Po hodině si Niki dohrál s vlnama a mohli jsme zajít na snídani. Než jsme vyšli z ubytování počasí se vybralo a začalo krásně svítit sluníčko. Přišli jsme do restaurace objednali si jednu sýrovou omeletu s cibulí a rajčaty, bez chleba pro mě a jednu anglickou snídani pro Nika. Kávu! A sedli jsme si na místo s krásným výhledem na oceán. Přinesli jídlo a my jsme se mohli utlouct po tom, jak to bylo dobrý! Že by se nám to konečně vydařilo? Dělalo mi takovou radost ho vidět spokojenýho, jak si (jak jinak než) natáčí oceán a je šťastnej, že svítí sluníčko.
Pak jsme se odebrali k odchodu a majitel nám nabídl, že nás zadarmo odveze do města. To se tady jen tak nevidí! Přijali jsme nabídku hned.

Když jsme došli do Galle Fort, byli jsme v šoku. Jakoby jsme byli najednou úplně v jiný zemi. Zamilovala jsem se do toho místa hned na první pohled. První co - Nik chtěl zrmzku, jak jinak. Občas je fakt jak malej kluk. Zeptala jsem se majitele kavárny jestli neví, jestli to jsou nějaký úložný prostory, kam si můžu dát věci. Řekl, že nejsou, ale že si můžu dát věci k němu a on mi je pohlídá. Že by se nám ten krásnej den fakt už konečně povedl?

Následující hodiny jsme strávili koupáním se v nejčistší části oceánu, ježděním na kole, procházením se, jedením výbornýho jídla a odmítáním tuktukářů. Jak jinak! Nevím kdo řekl, že do Galle jedině s tuktukem, protože to je 8 kilometrů. Je to JENOM 8 kilometrů a my jsme si stihli za 6 hodin užít každej metr! A bylo to krásný! (Myslím, že po Adam's Peaku jsem připravená na jakoukoliv zátěž, dálku, námahu!)

Ve čtyři jsme nasedli na vlak a užívali jsme si dál. Z Galle do Colomba vede krásná cesta podél oceánu a my jsme viděli nejnádhernější západ slunce nad oceánem. Při tom jsme stáli (jako největší turisti) ve dveřích. Tak takhle jsme to chtěli!
Děkuju! Děkuju moc!

Večer proběhly naše klasický deeptalks před spaním. Nejhezčí poslední den, jakej jsme si mohli přát!