Tak znova....DEPRESE?

Chtěla bych se (ne moc ráda, spíš kvůli vám) vrátit na začátek všeho toho blouznění. Jak už jsem řekla psal se rok 2017, bylo léto a já poznala kluka. Toho kluka jsem měla moc ráda, až to bylo divný. Nebyl to žádnej krasavec, ani velká osobnost, ale uměl to se mnou. Bohužel, že to se mnou umí v tom špatným slova smyslu, jsem se dozvěděla až příliš pozdě.
Až ve chvíli, kdy jsem.....Já nevím....

Měla jsem spoustu momentů, kdy ze mě, jakoby vystoupila ta rozumná Markéta a říkala ''Co se to s tebou děje? Podívej se na sebe? Vždyť si úplná troska.'' nemyslela to zle, měla v očích slzy a starostlivý tón hlasu. Chtěla mi pomoct. Bylo to ve chvíli, kdy mě opustili všichni kamarádi, já seděla sama ve škole, usmívala se a přitom měla pod dlouhým rukávem trička pořezaný ruce, bylo to i v tu chvíli, kdy jsem držela žiletku a zajížděla jí hluboko pod kůži, ve chvíli, kdy jsem polykala různý druhy prášků, aby se mi trošku ulevilo, nebo aby to všechno nadobro skončilo. Neměla jsem chuť k jídlu, ani chuť vstát z postele. Později ztratil smysl i pláč, protože ani ten nepomáhal. Nechodila jsem do školy, nespala jsem, jen ležela.

Proč jsem to nikomu neřekla? Bála jsem se. Bála jsem se, že to že mě můj kluk podvádí, je moje chyba. Že si to zasloužím a ostatní to ví. Bála jsem se komukoliv cokoliv říct. Jednou mi totiž bylo řečeno mojí bývalou ''nejlepší kamarádkou'', že říkat svoje problémy, chodit si pro radu, nebo třeba plakat na veřejnosti, je otravování a že je to pro ní i ostatní lidi nepříjemný. Takže jsem se bála ještě většího odmítnutí, i když jsem vlastně ani už neměla být kým dalším odmítnuta. Všichni se stranili. Nikdo se nezeptal, co se děje. Ani jsem nečekala, že se to stane, spíš jsem doufala, že přijde záchranná ruka. Nepřišla. Celej rok jsem v tom byla. Bylo to horší a horší. Měla jsem záchvaty úzkosti, nemohla jsem dýchat, klepala jsem se, nemohla jsem ovládat svoje emoce, všechny byly neuvěřitelně přehnaný, ale žádná z nich nebyla pozitivní.

Když se podívám zpět, říkám si kolik věcí bych udělala jinak...

Pamatuju si...

Jak ležím na zemi v pokoji, pláču a koukám do prázdna, myslím na to, jak jsem bezcenná, jak nejsem hezká, že jsem špatná přítelkyně a ještě horší člověk. Za chvíli polykám prášky. Za další chvíli je zase zvracím. Brečím ještě víc. Chci se zabít, ale moje tělo mi to nedovoluje. V tu chvíli si myslím, že mým posláním není nic jiného než trpět.

Deprese se mi v této chvíli rozlila do celého těla, jako rakovina. Jeden den se řežu, druhý den polykám prášky, třetí den jsem jako paralizovaná. Čtvrtý den jdu do školy, po první hodině opouštím školu...zkusila jsem to, ale opovrhovačné pohledy mi nepomáhají ani trošku. Přijedu domů, dám si cigaretu, možná brko, skleničku vína a něco dobrýho k jídlu. Vaření mě baví, uklidňuje mě. Jenomže, hned jak to sním, jdu zase zvracet. Takže teď už ani moje tělo nechce jíst.

Jednoho hodně, HODNĚ osudového dne jsem se koukala do starého deníčku a našla jsem tam vzpomínku na to, když jsme s mamkou a se ségrou chodily na meditce. A trošku se mi zablesklo v hlavě...
Ten den byl pro mě vážně osudový. Ten den jsem meditovala nejdýl, jak se mi kdy povedlo - 4 hodiny. Jako bych byla v tranzu, já nevím, ale probudila jsem se jako úplně jinej člověk.
Od tý doby jsem meditovala každý den. Moje stavy se zlepšovaly, řezala jsem se po čím dál tím větších časových intervalech, přestala jsem úplně hulit, kouřila jsem míň a míň, jenom sílu jít do školy mezi lidi jsem stále neměla. Nebylo to kvůli tomu, že bych se bála. Pomalu jsem si uvědomovala svojí sílu, která tam někde za tou bolestí stále byla..ale měla jsem pocit, že tohle musím zvládnout sama. Zároveň se zase začal zlepšovat můj vztah s mamkou a já v ní cítila oporu.

Začala jsem se pozorovat a snažila se dělat to, co mi pomáhá nejvíc. Naučila jsem se meditovat pomocí vody, začala jsem chodit ven, psát si myšlenky, volat si často s mamkou, jen tak, vařila jsem a pekla.
Neříkám, že to bylo z ničeho nic takhle sluníčkový...záchvatů úzkosti jsem se zbavila až těsně před dalším školním rokem, ale už jsem s tím uměla víc pracovat. Zjistila jsem, že je něco jiného být sobecká a něco jinýho mít se ráda. Vždycky když jsem měla záchvat jsem se opřela rukama o zeď a zhluboka jsem dýchala, myslela na vodu (ano na vodu - na řeku, moře, oceán, rybník - na cokoliv.) 
Sice se mi v tuto chvíli objevila moje sociální fóbie, kdy mám hlavně ve velkých davech záchvaty a nemůžu dýchat, ale je to jediné, co mi z té doby zbylo.

Najednou jsem si uvědomila, že moje tělo nechtělo, abych trpěla dál a dál, ale vědělo, že mě čeká něco krásnýho. A pak jsem našla to, co všichni tak urputně hledaj. Teda...já to nenašla, ono to prostě přišlo samo. Našla jsem lásku, souznění, opravdový přátelství a co víc, našla jsem sebe.

Pokud se ti něco takového děje, věz že nejsi sama nebo sám. Zavolej na linku bezpečí, nebo jdi na chat linky bezpečí, všechno jim řekni. Nevzdávej to, ono to jednou dobře skončí. Zkus se najít - maluj, tvoř, vař, jdi běhat, sportuj, zpívej, cokoliv...! Jen to prosím nevzdávej. Vždycky tady jsou ti, kterým na tobě záleží. 
Drogy, alkohol, cigarety, sebepoškozování atd. - to není cesta. To co máš skrytý uvnitř, to je cesta.