Jedu domů aneb moje pravda o Srí Lance.

Bylo sedm večer. Byli jsme na ubytování sami. Já seděla na lince, čekala až se mi uvaří brambory. Nikita přecházel z jedný strany pokoje na druhou a povídali jsme si.
Přišel s tím, že se tu necítí dobře. '' DÍKY BOHU. Konečně to někdo upřímně řekl na hlas.'' pomyslela jsem si a jakoby mi spadl obrovskej balvan ze srdce. Tahle upřímná až krásná věta nezůstala jen viset ve vzduchu. Z týhle jedný, obyčejný a přes to tak důležitý věty vznikla změna. Tak velká změna, kterou bych nečekala ani já.

Tahle věta způsobila tak hlubokou konverzaci, do které se prostě dostanete jen s nejbližšími lidmi, jen s těma kterým věříte nejvíc. Nestydíte se. Za nic.

Jelikož jsem beran a zažila jsem si už dost shit situací a shit vztahů za pouhých 20 let svého života, nemám ve zvyku brečet, když mě něco trápí, když se s někým pohádám, nebo...cokoliv...

Ale když jsme se o tomhle bavili, všechno si řekli..Všechny pocity a obavy. Cítila jsem se tak volná a zároveň smutná, že jsem svůj pláč nemohla ani zastavit.

Proč jsem se cítila volná?

Srí Lanka může být pro někoho krásný místo. Pro někoho, kdo sem přijel surfovat, celou dobu žít na jihu ostrova a pro někoho, kdo přijel cestovat maximálně na měsíc. Ale ne pro někoho, kdo sem přijel s tím, že tu zůstane minimálně rok, bude tu pracovat, bude tu šťastnej a vydělá peníze.

Mám pár...co to kecám...mám spoustu důvodů, proč tu šťastná nejsem.

Jen bych chtěla podotknout, že tohle je můj osobní pohled na situaci, na Srí Lanku a každý to může mít úplně jinak, protože každý má jiné zkušenosti a jiný pohled na věc.

Ale co se mě týče..

První věc, co mi Srí Lanku zkazilo je moje zkušenost s místními lidmi. Rádi vás oklamávají. Rádi lžou a rádi vás využívají. A to jsem bohužel poznala už v resortu od dvou vysoce postavených lidí, kteří bylo hodně blízcí majitelům resortu.

Druhá byla s manželkou majitele resortu, ve kterém mimochodem už (logicky) nepracuju. Po prvním měsíci lítání sem a tam, zařizování nesmyslných věcí, plnění každýho pitomýho přání a stoprocentního nasazení, kdy jsem se každý den probouzela extra unavená a chodila spát extra unavená s milionyy myšlenek ''tohle musím zítra udělat'' a ''tohle ještě chtěla abych zařídila.'' Tohle všechno snažení vyvrcholilo jednou ohnivou konverzací a ani jedna z nás to nevydržela.

Poté jsme se přesunuli za klukama na Sigiriyi do Wali Kukula Nest, kde jsem měla problémy se sexuálním obtěžováním vysokýho kalibru ze strany majitele resortu. Srílančana. To ve mě zanechalo velkou bolest a můžu být ráda, že jsem to vůbec napsala. Páč s tím stále nejsem...OK.

Přestalo mě bavit, jak je Srí Lanka chaotická, hlučná a špinavá. Jak tady vidíte milion osamocených zvířat na ulici, psy s prašivinou, vyhublý, postrádající jakoukoliv pozornost a lásku.

Taky mě už sakra nebaví, jak tu na vás každej řve, když jdete po ulici, jestli nechcete tohle a támhleto a když vystoupíte z jednoho tuktuku, už na vás řvou další tuktukáři, jestli nechcete svézt. Ne díky omg, teď jsem vystoupila. Pro holku s (teď už lehkou) social anxiety je tolik pozornosti dost nepříjemný.

Poté mi k tomu všemu nastali mi zdravotní potíže, kdy jsem mohla jíst jenom rozmačkanej banán, zhubla jsem cca 4 kila a moje nálada byla dost k nevydržení i pro mě.

Jednoho večera Nik stříhal video a já jsem se rozhodla jet se Štěpánkem na večeři. Měli jsme sraz ve městě, tak jsem si udělala objednávku před PickMe a jelikož nikde nebyly tuktuky, zavolala jsem si auto. Kdybych tenkrát poslechla můj vnitřní hlas a nenasedla do toho auta, možná bych na Srí Lanku ještě stihla změnit názor....Pak Pikmikář byl velice přátelský až to ''chudák'' nevydržel a já byla objetí dalšího sexuálního obtěžování...Ještě většího kalibru než před tím. Nikdy jsem na tohle smůlu neměla, ale nevím upřímně ani nechci přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybych tenkrát na tý křižovatce nevyskočila z auta a neutekla.
To byla pro mě asi největší rána. Nemůžete žít někde, kde se necítíte bezpečně.

Nemám ráda, jak vás tu někteří lidi emočně vydírají. Když si u někoho něco nekoupíte, hned na vás vybalí, jak mají někoho v nemocnici, nebo jak někdo umírá, jejich děti potřebují peníze na studium a víc jak půlka při tom žvejká betel. Někdy se cítím špatně a někdy spíš uražená, že si ty lidi myslí, že jsem fakt tak blbá.

A co jsou nejhlavnější důvody proč tu nezůstáváme? Srí Lanka prostě není místo, kde si najdete takovou práci, aby vám zajistila normální život až se budete chtít vrátit do ČR. Co si budeme, tady si prostě nic navíc nevyděláte. Já ztratila práci v resortu a kromě nějakých mini brigád přes internet jsem nic jinýho nenašla. Nik dělá videa a o ty tu nikdo nemá zájem. teda oni by měli zájem o videa, ale zadarmo a to je mu tak trochu k ničemu. A za druhé se chystáme vyrazit někam jinam. Někam, kde je to víc kultivovaný a nemusíme se bát každý kostky ledu v pití, jít do nemocnice a cokoliv sníst, nebo popřípadě, kde se nebudeme být mě nechat jít někam samotnou.

Jak už jsem řekla, pro někoho může být Srí Lanka krásný místo. Pro mě je taky. Ty hory, oceán, lesy, džungle, chrámy a ten spirit všude. To jsem milovala.
Tak paká paká Srí Lanko. Bavila jsi mě, ale už stačilo a je čas se posunout dál, jak duševně, tak fyzicky.