1.
1. Co vidíš, když se podíváš do zrcadla?
Spousta lidí si z toho udělá srandu a řekne "Sebe" - hahaha, ale víš, co
jsi? Co v sobě máš? Čím si sám pro sebe?
Otevřme svou duši a nechme pracovat svou představivost.
Když se podívám do zrcadla, vidím člověka, díky, kterému nikdy nejsem sama,
člověka se, kterým jsem nejlepší přítelkyně, ví o mně všechno a je ke mně upřímný.
Vidím člověka, který mi pomohl v mnoha situacích přežít, protože mi
dodával sílu. Zároveň vidím hlouběji, ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do
duše - moje prý hodně prozradí, i když na sobě nenechám nic znát. Můj přítel
říká, že když jsem smutná moje oči, jakoby zesvětlaly a jsou až průzračně
modré, naopak když mám radost, mám je úplně zelené, a když se ze srandy pereme,
honíme nebo si nějak hrajeme, mám je tmavé a jakoby z nich skákaly
jiskřičky. Moje oči jsou, ale momentálně plné strachu, protože se do nich kouká
někdo, kdo jim rozumí ze všech nejlíp. Když se podívám skrz zorničky, do duše,
vidím neúplnost, strach, ale zároveň šílenou lásku, odhodlání a sílu.
Jsem z masa a kostí, ale stejně mám odjakživa pocit jako by mě někdo
namalovat, těmi nejpestřejšími barvami, jakoby se mi místo žil pnuly krásné
silné stonky růží a jakoby můj mozek byla jedna obrovská zahrada, do které když
vejdeš, rozplynou se všechny strachy a uskutečňují největší sny, místo kde je
možné všechno. Moje srdce jakoby byl malý obláček na, kterém je každému dobře a
má tam své místo.A co vidím, když se podívám na vnějšek? Oči mého zesnulého dědečka, kterého
miluju doteď víc než cokoliv, občasné pihy po mamince, rty a baculaté tváře po
otci a uvědomuji si, jak je to fascinující, že jsme složeni z tolika lidí,
tolik lidí dohromady a vznikne z toho malý človíček, který před sebou teď
stojí před zrcadlem a líbí se mu každá část jeho, i když to vlastně ani není
on. Díky bohu, že mám hezký nohy po mamce, ale škoda, že je mám tak krátký po
otci, ale co je malý to je hezký ne? J
Díky Bohu, že po něm nemám ten pupek a plešku. :-D Vidím znamínka, jedno velké,
které se táhne po mém břiše, jako vzpomínka na nejtěžší bitvu mého života,
vidím pár dalších jizev a jizviček, jako vzpomínku na dětství, vedle toho jsou
moje tetování, které značí, mou cestu, moje hledání sama sebe, moje bolesti i
radosti - MĚ.
Najednou se sama sobě líbím o moc víc. Nejsem prostá schránka, jsem naplněná
příběhy, bitvami, láskami. Můj mozek a v něm každá vzpomínka, moje srdce a
v něm každá pomyslná jizva, tělo na něm každá opravdová jizva, ať už velká
či malá a vedle ní každá kérka, moje obarvený vlasy, propíchnutý uši a žaludek,
který je pořád hladový, tvoří něco speciálního. Tvoří Někoho originálního. Jsem
krásná. Jsem živá a v tomhle těle chci žít dál.
Tak co? Co vidíš, když se podíváš do zrcadla?