Druhý měsíc jsme přežili!

Dva měsíce za námi.

Dva měsíce za námi a už jsme stihli zbohatnout i zchudnout. Stihli jsme se nudit, málem se navzájem zabít, ale taky jsme si stihli užít srandu a zažít krásný momenty. Našli jsme si přátelé, kteří jsou teď jako naše rodina, místo kde se cítíme jako doma a já se stihla tak stokrát zamilovat do nějakýho psa nebo štěněte na ulici.

Tak začneme popořadě.
Odjeli jsme z Trincomalee, z resortu kde pracujeme a rovnou jsme se přesunuli na Sigiriyi, která mě dostala nejen svojí nádhernou přírodou, ale i nádhernými lidmi. Není jich tam moc. Je to spíš taková vesnice, ale tím spíš si vás všude váží. Jak v restauraci, tak kdekoliv v ubytování. Tam jsme jeli do guesthousu Wali Kukula, kde jsme měli předem domluvené bydlení s našim kamarády z Kazachstánu, jak jsme se seznámili?
Haha. To si asi necháme na jindy. Třeba po desáté večer.
Jmenujou se Nik a Anuar. Celý dny jsme s nima podnikali krásný výlety, točili videa, fotili, jedli výborný jídlo a celý večery zase zpívali, hráli na kytary a prostě byli.
Štěpán jógoval a meditoval.
Já objevovala kouzelný místa Sigiriye, kam se jen tak nějakej turista nepodívá.
Prodírala se roštím.
Padala do kaluží.
Lezla na skály.
Máčela si nohy v jezeře. (Kde jsou krokodýly.)
Bála se. Smála se. A užívala si to.
Byla jsem špinavá od bahna, pokousaná od komárů.
Jezdila na kole.
Na motorce.
Mazlila místní psy. Krávy. Kočky.
Zamilovala si nejedno místo.
A zamilovala se.
Do Srí Lanky.
Do Sigiriye.
Do sebe.
A ještě víc....
To byli moje nejužitější dny tady. Zatím. Bylo to po tom měsíci stoprocentního nasazení v práci, tak uvolňující, že jsem každou minutu doslova hltala.
Co minutu... Každou vteřinu!

Když jsme po týdnu opustili naše chlapce. Muže! Začalo se mi stýskat, ale zároveň začalo naše úžasný dobrodružství ve dvou. Přemístili jsme se do Matale, kde jsem si v jednom lokálu dala nejlepší rice and curry, jaký jsem v životě jedla. (A taky mě stálo v přepočtu asi jenom 30,- korun.) Ubytovali jsme se v ubytku, kde nikdo neuměl pořádně anglicky, takže dorozumět se s paní majitelkou nebo s tuktukářem, byl docela oříšek. Takže jsme po dvou nocích radši jeli. A utekli do Kandy.

Kandy jako takový, pro nás byla obrovská výzva už od začátku. Hned co nás vysadil autobus na dost frekventovaný silnici mezi auta, jako by to bylo úplně normální, (no co si budeme, ono to tady úplně normální je), si nás odchytil zdejší tuk-tukář. Buddhista. Ahhhh....

Upřímně všichni zdejší buddhisti nejsou buddhisti, jaký znáte z filmů, z knížek, nebo z....já nevím... Tibetu. Jsou to lidi, kteří se vás tady nejvíc snaží obalamutit a furt chtějí něco navíc.

My jsme třeba nebyli v hinduistickým chrámu, kde by po nás chtěli vstupný nebo jak tomu buddhisti rádi říkají ''donation''. To se nám stalo vždy jenom v buddhistických chrámech. A když se rozhodnete jim tu donation dát, tak jim podáváte stovku a oni řeknou ''Nene, to je málo. Víc.'' Opravdu mi jsou zdejší ''buddhisti'' hodně proti srsti.

Zeptal se nás kam to bude a že hotel v kterým máme udělanej booking je moc drahej a že má pro nás mnohem lepší nabídku. Tak jsme nasedli a řekli jsme mu ať nám to ukáže. Nejdřív nám ukázal ubytování, který spíš vypadalo jako...sklep, nebo mučírna. No hnus. Pak nás zavezl do druhýho, kde to vypadalo podobně, ale ne zas tak strašně. Tak jsme si řekli, že i přes díry ve zdi, mravence a komáry všude, to zkusíme. Protože přece jenom se snažíme cestovat lowcost, ne? Syn majitele nám řekl, že za dvě noci u nich dáme dva jenom 3.000 rupií, což je v přepočtu asi 375,- korun, to znamená na noc pro jednoho cca 93,- kč.

No to jsme byli blááááhový, když jsme na něco takovýho kývli. Celou první noc nás žrali blechy, který byli v posteli, moskytiéra pod kterou jsme spali smrděla asi jako mrtvola a já jsem celou noc nedělala nic jinýho, než že jsem se škrábala a k tomu proklínala toho tuk-tukáře.

Druhej den přišel na řadu výlet na Knuckles range, kde jsme měli vidět krásný čajový plantáže, vodopády řeky atd. Místo toho se pan z tuk-tuku (jo, furt ten samej) rozhodl nás vzít na ''neturistickou část'' - no jak to říct...
NIKDY!
NIKDY NENECHÁVEJTE NIKOHO NA SRÍ LANCE DĚLAT NĚCO PODLE JEJICH INICIATIVY.
NIKDY.
Vždycky trvejte na svým. Takže když jsme zaplatili 4.000 rupek za tuk-tuk a vstupný 2.000 do národního parku, kde jsme se prošli jenom 10 minut, protože dál už jsme nemohli, protože to nebyla turistická část, no a co si budeme...jsme bílý, na nás asi každej pozná, že nejsme zdejší...no to jsme byli silně nakrknutý.

Aspoň jsme si dali ve městě aspoň dobrý jídlo a pak přišla další akce. Přijeli jsme na ubytko (spíš bych to popsala vězením) a někdo nám klepe na dveře. Já byla ve sprše, kde jsem mimochodem zjistila, že máme ve stropě takovou díru, že máme podlahu v celým pokoji pod vodou, tak to všechno řešil Štěpán, ale ukázalo se, že to byl pan majitel a že chce další 3.000 rupií za druhou noc.

Po tomhle šíleným dni, jsme si s panem chtěli normálně popovídat a říct mu, že je snad blááázen, když si myslí, že mu za tohle dáme víc než jsme mu dali. Pán se začal rozčilovat a s ním i já. Zabalili jsme si krosny a jelikož mě život nikdy nepřestane překvapovat, tak mi napsal majitel jedný villy, tady v Kandy, že nás vyzvedne autem a že můžeme být u něj. Dal nám mega slevu na ubytko, když jsem mu řekla, co s nám tady děje, vyřešil to s majitelem a odvezl nás. Vyklubal se z něj synovec bývalýho prezidenta Srí Lanky a moc hodnej mladej kluk.
Tak jsme si užili čtyři noci v tomhle ubytku, kde měli kafe který chutnalo jako cukr s hlínou, ale spala jsem tam jako miminko. Žádný blechy. Žádný komáři.
Pak jsme se přesunuli do třetího ubytování tady v Kandy a zůstával nám rozum stát nad tím, proč jsme SAKRA tady nebydleli od začátku. Pokoje úplně nový, rychlovarná konvice a voda na pokoji, teplá voda a krásná čistá koupelna a majitel úplný zlatíčko.
Tak teď bydlíme v krásným ''hipsterským'' ubytováním v malinký hinduistický vesničce v Kandy a milujeme to tu.

Asi před čtyřmi dny jsem si udělala výlet na dvě noci do Wali Kukula na Sigiriyi za klukama.
Sama.
Busem.
To bylo hodně zajímavý.
Vím, jak jsem vždycky v Praze byla nevrlá, když se do tramvaje rvalo víc a víc lidí, ale tady? Haha. Seděla jsem v autobuse na prvním sedadle do uličky a lidi si a mě odkládali kabelky, měla jsem prsa nějaký paní v obličeji, lidi mě mlátili taškama před obličej, když vylejzali z uličky a hudba tam hrála tak nahlas, že jsem jí slyšela i před sluchátka a to jsem měla svojí hudbu zapnutou naplno. Lidí tam bylo tak moc, že jsem se divila, že nepadají ze dveří a netrčí jim ruce a nohy z oken.
Když jsem busem z Kandy dorazila do Dambully byla už tma a už jsem potřebovala sehnat jenom tuk-tuk, což bylo upřímně nad mé síly, protože byla tma, já hledala odvoz přes aplikaci a kdykoliv na mě někdo zakřičel ''tuk-tuk'' na ulici nejradši bych ho poslala do patřičných míst. Pak se nade mnou slitoval nějaký starý pán, který mi nedal TAK napálenou cenu, ale trošku si přidal...(klasika), ale aspoň mi koupil cestou pečenou cizrnu - a to já ráda.

V Sigiriyi jsem si zase užila. Ráno se probudila v 5:30 (což mě málem zabilo, ale co já bych pro toho tatara neudělala.) Vyjeli jsme na naše oblíbený místo, což je asi 15 minut na kole vzdálený polorozbořený chrám na skále uprostřed polí.
Uprostřed ničeho.
A taky to tak znělo.
To ticho.
Zpěv ptáků.
Šum stromů.
Znělo to jako ta nejjemnější hudba.
Celý okolo se zrovna probouzelo.
Celá Sigiriye a celá Srí Lanka.
Kromě nás dvou a pár psů tam nikdo nebyl.
Při meditaci a afirmacích jsem se rozplakala, jak dobře mi v tu chvíli bylo. Takovýhle klid, takovýhle ticho jsem neslyšela dlouho.
Večer jsme si došli na výbornou večeři do nejoblíbenější restaurace, kde už si ani nemusím objednávat, protože vždycky ví, co si dám. A pak jsme celou noc protlachali, přesně tak, jak to mám ráda.

                                                                                .......

Teď jsme v Kandy něco málo přes dva týdny a líbí se nám tady. (Mně se stýská po Sigirijském nebi.) I přes to že to je město jako fakt MĚSTO, jsou tu šílený mračna od výfuků na silnici, je tu obrosvký množství lidí, ale zároveň je tady hodně kaváren - já už mám svojí oblíbenou, restaurací, lokálů a možností.

Našli jsme tady obchody s krásným zbožím, který vám posíláme z instagramu @wonderlostcz a užíváme si každý den když prší, kdy sedíme v kavárně, popíjíme kávu, pracujeme, děláme na eshopu, já pracuju, snažím se něco tvořit....snažím se!

Opravdu se snažím tvořit, ale moc mi to teď nejde. Je na mě teď hrozně moc vjemů, na který si musím zvykat.
Spousta lidí.
Jiná kultura.
Spousta jinýho jídla. Ach jak mi chybí normlaní český jídlo!
Jiný prostředí. Místa.
Jiný pocity. Emoce.
Tak ráda bych psala, natáčela, ale nějak na to nemám celý dny kapacitu. Potřebuju se tady s tím nejprve zžít a pak vás asi budu moct informovat aspoň několikrát do týdne.
Zároveň jsem našla úplně úžasnou práci, kvůli který teď moc nemám čas - stříhám videa na youtube pro jednu slečnu z Čech a ohromně mě to baví. Pracuju a zároveň se spoustu věcí učím - to je podle mě úžasná kombinace. Takže se teď i při cestování snažím vydělat si nějakou korunku, aby jsme si mohli užívat víc a víc. + Se tady se Štěpánkem snažíme vytvořit ten eshop, což dá taky zabrat. Ono je totiž někdy pěkně složitý dát dohromady jeho praktičnost a mojí kreativitu.

Málem jsem se několikrát zabili, ale co si budeme...ponorku při cestování má asi každej a aspoň to náš vztah pořádně zocelý. Řekli jsme si..Přiznali jsme si! Že bude fajn, když prostě občas strávíme nějakej čas rozděleně, třeba on na výletě a já při práci, nebo on v Kandy a já v Sigiriyi a dost nám o takhle klape.
Základem je komunikace!
A my opravdu teď zkoušíme na vlastní tělo, že to je pravda. Říct si navzájem, co nám vadí a co chceme změnit. Stačil k tomu jeden rozhovor a jsme lepší. Nechápu, že nás to nenapadlo dřív. Před všema těma výhružkama zabitím. :D
Jen prostě pokec.
Tak příště....

Taky jsem dostávala depky. A dost velký. Kvůli finančnímu stavu, kvůli tomu, že mi tu nikdo nerozumí, kvůli trpícím zvířátkům, kvůli bordelu okolo. Ale nikdy se mi nechtělo zpátky domů.
Do Čech.
Nikdy.
Teď je moje doma totiž tady.
Všude kde jsem. JÁ.
Já jsem doma.
Při cestování zažijete takových emocí, až je to nemožný. Doteď jsem netušila, že polovina emocí, který jsem tady měla existuje. Že něco takovýho v sobě mám.
Dusím?
I přes ten nátlak a stres, který cítím jsem zároveň neuvěřitelně uvolněná.
Asi poprvý v životě.
Není to tu lehký.
To víte, už tady není nikdo kdo mi zachrání prdel, když se něco podělá.
Žádná maminka.
Vůbec.
Ale miluju to.
Miluju být mimo mojí komfortní zónu.