Cesta domů.

Krásné dobré ráno. Probouzím se ve 3 ráno. Nejradši bych spala dál, ale to nemůžu protože....Jedu domů.

V 6:25 mi letí letadlo a mně se nějak nechce....Chce se mi ze Srí Lanky, to jo. Ono čeho je moc, toho je příliš. Nechce se mi vylézt z pod peřiny. Nechce se mi od něj. Od toho pocitu svobody.
Takže se probouzím ve 3:00 do 3:20 se připravuju a u toho brečím. Jak já jsem přecitlivělá poslední dobou!
Mám těžko na srdci. Pár minut si sedím na posteli a ten pocit si užívám. Snažím si vzpomenout na  každou vteřinu tady v tý zemi.
Brečím, brečím, už mě bolí oči a to jsem zdaleka neskončila! 
Je 3:40 a už je tu tuk-tukář....''VŽDYŤ TU MĚL BÝT AŽ ZA DVACET MINUT!'' Nechci se nechat ochudit ani o jednu minutu tady, tak si dávám načas. Jen ať si počká!

Už je to tady....Objímám se s Nikem, líbá mě na čelo, na tváře a uklidňuje mě, že zdraví je přednější než cestování. Řeknu mu, že mi bude chybět, on mě popřeje šťastnou cestu, naposledy mi řekne roztomilým přízvukem maličká a já nasedám do tuk-tuku. Řidič se ptá jestli může jet. Mám v krku jeden obrovskej knedlík, tak jenom kývnu. Teplý noční vzduch mě začíná uklidňovat.
I tak mě v tuk-tuku opět přepadne moje emocionálnost a rozbrečím se jak malý dítě, který opustila maminka. Ten řidič si musí myslet: ''Co je to zase za bílou blbku. Hysterickou, bílou blbku." Nezajímá mě to. A brečím dál. Stejně ten pláč nezastavím. Ani kdybych chtěla.
Přijíždím na letiště, kde se všichni usmívají, jakoby vůbec nebyly 4 hodiny ráno. Usmívám se taky, abych aspoň trochu zakryla oteklý oči. Jinak mi moc do smíchu není. Tohle mi bude na Srí Lance ale chybět. Jako jedna z mála věcí!

No nic, párkrát se ztratím, stokrát se zeptám, kam mám jít a už KONEČNĚ jsem odbavená, už mám povolení přestoupit v Dubaji a můžu se jít najíst. Šmarja, jak já jsem hladová. Představte si, že jste hysterický jako já, před každou cestou a k tomu ještě máte hlad. To je pro moje břicho asi jako, kdybych si dala obří krajíc chleba. (Pochopí asi jenom celiaci.)
Bloudím. Nic nevidím, protože mám na očích brýle, který mají mnohem nižší dioptrie, než doopravdy mám. Tak všude na všechno mžourám. Furt nic nevidím. Ale ejhle! Našla jsem kavárnu, kde mi dokonce udělají vajíčka. Perfektní. Protože jinak tady jsou samý sendvičárny, Burger Kingové a cukrárny. A tam se milá Markétka asi úplně nenapápne.

Objednávám si sójový Mocha Latté, který jsem neměla od letu do Londýna minulou zimu a míchaný vajíčka. Kafe je skvělý! Ale fakt nechápu, jak jsem si do něj ještě před tím rokem mohla hodit ještě dva cukry. Už takhle to je extra sladký. Jím. Píšu. Koukám okolo a užívám si naposledy pocit, když se na mě všichni usmívají. I přes to, že turistická sezóna už započala, jsem tu stále jediná bílá. To si ale taky naposledy můžu užít. Teď jde jenom o to, nemyslet na Nika. Nemůžu jíst a při tom brečet, jinak se pozvracím. Tak jím pomalu a soustředím se na jídlo.
Najednou jsem víc v klidu. Bála jsem se, že si nestihnu udělat romantickou snídani sama se sebou, ale naštěstí mám, to co jsem si přála. První let sama. Nik říkal, že to má rád, že to je prý takový romantický. Měl pravdu.
Kouknu na čas a už zase v klidu nejsem. Za 40 minut mi letí letadlo a já tady sedím u kafíčka.

Vsuvka: Teď si asi říkáte, že už to s tou hysterií trošku přeháním. Ale ne! Nejde o to, že jsem hysterická, že to letadlo nestihnu, já jsem hysterická, protože sem všude ráda včas, nebo dřív. Proto v buse, tramvaji a vlaku vstávám dřív než onen dopravní prostředek zastaví, proto vždy vyrážím o půl hodiny dřív než musím, proto vždy radši čekám než chodím pozdě. Protože nerada spěchám. Takže to je v podstatě hysterie z toho, že budu muset spěchat a to já nerada.

Tak dopíjím kafe radši po cestě. Teď už mám v rukou fakt až moc věcí. Před gatem vyhodím kelímek (do papíru samozřejmě.) A už mě odbavujou, zouvaj mi boty a ohmatávaj za bránou. Zase. Už se těším až na mě nikdo nebude hrabat a až nikoho nebudu zase zajímat.
Sedím u gatu a čekám na letadlo. Z repráku paní ohlašuje otevření gatu a lidi se hrnou a hrnou a strkaj do sebe, mačkaj se a DOTÝKAJ SE. Tak já počkám zase úplně na konci.
Jdu uličkou a co nevidím. Nějakej chlap sedí na MÝM místě u okýnka? Tak to teda ne. Už toho bylo moc Srí Lanko a ještě tohle? Naštěstí si umím říct, co chci a proto pána vyhazuju a spokojeně se prodírám na SVOJE MÍSTO U OKÝNKA! Možná stejně celou cestu budu spát a možná ten pán letí poprvý v životě, ale já dneska nehodlám být milosrdná. Asi. Dneska asi ne.

Po prvních dvou hodinkách, co jsem to zalomila se mi chce na záchod, tak prosím pána vedle mě, aby mě pustil a on se ani nehne. Je to snad odplata? Mám se tady teď na místě počůrat? To by jste chtěl pane? Už takhle to tu dost smrdí nohama, potem a raním dechem. Ano, to mluvím o vás pane. Tak do něj šťouchám a pak šťouchám i do toho vedle, protože ten to mezi tím zalomil takovým způsobem, že vypadá spíš mrtvej než spící. Ale hola hop, oba dva jsou ve střehu, připraveni na moje pokyny. Anglicky je prosím, jestli by mě mohli pustit, ale evidentně ani jeden z nich mi nerozumí, protože na mě jen zírají. Tak jim ukazuju turistickou řečí domorodců, rukama nohama...ať mi prostě uhnou, nebo se tady fakt už počůrám!! Nechápu proč. Jestli jsou tady lidi fakt tak líný, nebo VO CO JIM DE, ale tady se lidi nepouští tím způsobem, že vstanete do uličky a pustíte člověka ven. Tady oni jen o pár centimetrů posunou nohy a vy se před ně musíte prodírat, tak že lidi mají váš zadek v obličeji. (Ano - doporučuji, chodit zadkem k nim. Prodírat se zepředu, bych si tady úplně nelajsla po předchozích zkušenostech.) A takhle to děláte v autobuse i v letadle. Pohodlný.
Ani si nemůžu dojít v klidu na záchod, protože hned jak si sednu, tak se ke mně někdo dobývá. Ještě že jsem si nezapomněla zamknout a i přes lehké rušení lomcování dveřmi se můžu konečně vyčůrat. To je úleva.

Prodírám se zpátky na svoje místo, sedám si a koukám na čas. Už jenom dvě hodiny a budu v Dubaji. Pán vedle mě se kroutí jak had a je evidentní, že sedadlo v letadle mu není moc pohodlný. Co si budeme, já jsem už týden rozbolavělá po výšlapu na Adam's Peak, kdy jsme ušli 10 100 schodů, 16 km za 5 hodin. Bolí mě kolena, jak starou babičku a k tomu jsem si včera na výletě ještě spálila záda, takže opírání, taky nic moc. A pokud to je opravdu jeho první let, tak mu naprosto rozumím, protože mě poprvé letadlo přišlo taky extrémně nepohodlný.
Mimo to, tady každej kašle, kýchá, popotahuje, pánovi vedle mě fakt moc smrdí z pusy a zase jsem tu jediná bílá!
Konečně je moje cesta skoro u konce. Pán se natahuje k okýnku, aby viděl a dýchá na mě. Snažím se nedýchat, tak chvílemi jen trošku lapám po dechu, ale i tak cítím vše. VŠE.

Přistáváme a nikdo netleská. Díky bohu. To tohle fakt dělají jenom Češi? Někdy se za nás fakt stydím! Vystupuju z letadla. Nastupuju do autobusu. Vystupuju. A jsem zase ztracená. Ježiši, já jsem fakt nemehlo. Ještě že tu všichni umí anglicky a já už se po tolika trapasech nebojím ani zeptat. Tak nastupuju do dalšího autobusu a vypadá to, že z tohohle terminálu jedu na ten svůj jenom s nějakým Srílanským týpkem, který si se mnou ZASE chce povídat. Hele, já fakt nejsem zlá. Já jen nemám ráda konverzaci s lidmi, který neznám. Je mi to hrozně nepříjemný. Jedeme spolu autobusem. On se furt na něco ptá. Já mu kvůli šílenými přízvuku nerozumím, takže musím vypadat, jako úplnej debil, když mu odpovídám na něco, na co se evidentně vůbec neptá - soudě podle jeho výrazu. Cesta je fakt šííííleně dlouhá. On se ptá. Já zírám na obrovský letadla, jak kdyby jsem je nikdy neviděla. Ale já je fakt nikdy neviděla!

Vystupujeme a vypadá to, že máme stejnou cestu. SAKRA. Jsme tady na tom letišti jediný dva lidi a já mám pocit, jak při apokalypse. Teda hádám, že by to takhle vypadalo. U check-inu si myslí, že jsme pár. Týpkovi to evidentně udělalo radost. Získal trošku sebevědomí a hned se mě ptá na telefonní číslo. Jelikož nedokážu říkat lidem ne, odpovídám, že nemám telefon. A při tom ho držím v ruce. Větší stupiditu jsem fakt říct nemohla. Cítíme se trapně oba dva. A radši se loučíme.

Teď mám sama pro sebe jeden jedinej úkol: najít JÍDLO a KAFE. To kafe nebude zas takovej problém, ale to jídlo už teda jo. Po 20ti minutách cesty z půlky letiště na konec, zjišťuju že na úplně druhým konci je Mekáč a Costa - vím, že v obojím měli vždycky něco bez lepku, tak se odhodlaně vydávám na dobrodružství. Letiště je fakt obrovský, tak se ztrácím v každý odbočce a kavárnu mi trvá najít dalších 30 minut. V Mekáči neměli nic, co můžu, tak se s velkým očekáváním odebírám o pár desítek metrů vedle do Costy. OMG YES! Našla jsem pad thai! Moje nejoblíbenější jídlo ever! Tak pokud se po tomhle nepose*u, budu nejšťastnější člověk pod sluncem. Dávám si tehle boží pad thai a k tomu píšu. To je tak uklidňující. Miluju to! Po druhý dneska si dávám kávu. Opět s mlékem. Wau. To je fakt dobrý. Miluju americano a silný kafe, ale asi! Asi se vrátím ke svýmu oblíbenýmu sójovýmu mlíku. Čím víc mlíka, tím víc kafe můžete za den vypít a to je vyplatí ne?

Teď už mi zbývá jen přežít tady na letišti dalších pět hodin. Co budu dělat? Netuším. Za tu dobu podle mě stihnu napsat i knížku, tak uvidíme....Tři. Dva. Jedna. Teď.
Už jsem dopila kafe a v Costě jsem seděla podle mě celou věčnost. Možná to byla jenom malá chvíle, ale já tak nemám ráda sedět na jednom místě hodiny o jednom studeným kafi. Nebo o ničem že jo. To se nedělá. Aspoň já jako stará dobrá kavárnice, to ráda nemám.
Tak jsem vyrazila po obhlídkách. Zabruslila se vyčůrat a největší šok nastal, když po mě záchod spláchnul sám od sebe. Já jsem fakt jak z doby kamenný, ale to jsme tu ještě neměli. Příště by mě mohl i utřít. Díky.
Hned jak jsem vyšla z uličky pro počůránky, jako jsem já, jsem se chtěla projít. Ušla jsem pár metrů a málem mě kleplo. ''Tolik lidí? Kde se vzali? Radši se vrátím.'' Ale to už bylo příliš pozdě a nějakej německej zájezd se rozlezl po celý kavárně a já měla po místě.

Hledám tady tak půl hodiny místo, kde si budu moct nabít....no COKOLIV, ale nějak se mi nedaří. Když mě najednou zahlídne nějakej milej asiat a začínáme hledat spolu. Po dalších dvaceti minutách máme spot, oba nabíjíme všechno, co máme a při tom si povídáme. Je to youtuber z Londýna a prej s náma na Srí Lance šlapal Adam's Peak a povídal si s Nikem. Svět je malej. A tohle povídání mi ani trošku nevadí. David má příjemnej britskej přízvuk a naštěstí není ani trošku vlezlej. Evidentně zachytil moji introvertskou bublinu, do který ráda pouštím jenom lidi, který sama chci. Po pár desítkách minut se s Davidem loučíme se slibem navštívení se v našich městech.

Konečně! Německej zájezd odpálil pryč, doufám, že hodně daleko a já můžu do kavárny. Sedí vedle mě parta asiatů, zaměstnanců ze zdejších obchodů a mávají na mě ať si jdu k nim sednout. ''Nene díky.'' Nemám ráda říkal lidem ne, ale musím se to naučit, jinak naprosto trpím.
Mám cca hodinku a půl a pak začnu být zase hysterická, abych všechno stihla. Teda, ale to vám povím, asi musíte být milionář, aby jste neumřeli hlady na letišti. Já jsem tady za čtyři hodiny utratila za jídlo tolik, kolik bych utratila na Srí Lance za 15 hlavních jídel. Vítej v civilizaci Markét. Život je tu dražší, ale bezpečnější.

Už asi po třetí tady hraje nějaká muslimská hudba. Dneska je prý v Dubaji nějakej extra svátek. Všichni tu nosí pomalovanej obličej a oblečení stejně barevný.

Volá mi moje kamarádka Barunka, přeje šťastnou cestu a já se zase o trošku víc těším domů. Volá mi i Nik, že už je taky na letišti v Colombu a vyráží směr Delhi a pak Almaty v Kazachstánu. Je mi smutno. Říká že je na mě pyšný, protože už jsem zvládla napsat dva články a tvrdí, že lepší kamarádku by si přát nemohl. Sladký. '' Já taky ne! '' Směje se. Mám ten smích ráda, připomíná mi všechno na Srí Lance. ''Paká, paká. Safe flight. '' Nik nasedá za pár minut do letadla a mně už přišel čas na to vyrazit, nebo zase budu hysterická! Procházím se ladným krokem po letišti a nacházím kavárnu, kde si můžu koupit nějakej raw snack do letadla. Dobroty mi prodává krásná, srandovní a sympatická černoška, která si dělá srandu z Čechů, který stáli ve frontě přede mnou. Trošku se stydím. Zemi a lidi v ní si člověk ale nevybírá. Na eskalátorech pomáhám nějaké staré paní v krásných šatech a s piercingem v nose s kufrem a ona mi dole pod schody hladí tvář, jako vyjádření vděčnosti.

Přicházím ke gatu a je tu až moc Čechů! Až moc. Jedna velká hlasitá rodinka Romů, pár ožralů, co si koupili v dutyfree obchodě několik flašek whiskey a spousta dětí lítajících sem a tam.
Jdu uličkou v letadle a doufám, že mi zase někdo nesedí na místě. A ještě víc doufám, že vedle mě nesedí člověk, kterýmu smrdí z pusy. Nebo odkudkoliv! Super, sedí vedle mě nějakej príma starší pán a mezi námi je volná sedačka. Takže žádný mačkačky. Hezkej a pohodlnej let.
Teď mám před sebou sedm hodin. Píšu. Zase a zase.
Když sedíte v letadle, je to jakoby jste byli poháněný něčím silnějším, než je jenom kreativita. Jakoby něco bylo ve vzduchu. Tady nahoře v tý několika kilometrový výšce.

Brečí tu dítě. OMG. Potřebuju zase čůrat a pán vedle mě dříme. SAKRA. Co mám dělat? Tak nandávám sluchátka. Pouštím Ludovica tak nahlas, aby to přehlušilo to dítě a v duchu doufám, že mi nepraskne močák. Zatím můžu počítat kolikrát mi ještě to děcko za mnou kopne do sedačky. Sice to není moje oblíbená hra, ale aspoň mi ten let trošku uteče, když se mi nechce spát a když musím hlídat svůj svěrač.
Někdo tady extrémně nahlas chrápe a já lituju každýho, kdo nemá sluchátka nebo špunty do uší. Možná i víc lituju toho člověka, co chrápe, protože to je fakt něco!
Ten pán je tak roztomilej, že jsem mu nafoukla svůj polštář za krk a dala jsem mu ho. Snad se mu bude dobře spinkat. Ale furt potřebuju čůrat. Nikdo se nedívá a už přemýšlím, že se tady včůrám do petky. Taky přemýšlím, jak všemožně bych mohla toho pána přelízt, aby to nebylo divný. Ne kecám, já víc přemýšlím nad tím, jak ho nevzbudit, než nad tím, aby to nebylo divný.
Čím víc turbulencí, naklánění letadla a změn tlaku se to ve všechno pere. Šplouchá.

Tak a dost! Proč já vždycky dostanu zánět močáku v fakt nepravou chvíli. Ještě mě čekají dvě hodiny v letadle a pak dvě hodiny v autě. No to ze mě zas táta bude mít radost, když mi bude muset zastavovat po každých pěti kilometrech. Tak do sebe zase soukám prášek proti bolesti. *Zdravím! Long time no see.*
Na Srí Lance jsem za poslendní dva měsíce měla zánět močáku 6x a možná i víckrát a čůrání 100x za hodinu už mě neba.

Paní v řadě za mnou si skrz mezeru mezi sedačkama hodila na moje opěrátko nohu. Teď mě svým palcem na noze lechtá na lokti a já nevím, jestli se smát nebo brečet. Dítě za mnou má asi nohy až do nebe nebo se umí rozvalit jiným způsobem, protože se mě kope nohama pod sedačkou. PŘESTAŇTE SE MĚ UŽ VŠICHNI prosím DOTÝKAT! Už jenom hodinu! Jenom hodinu Markét. V klidu.

Chlap dvě řady přede mnou hraje už šest hodin hry na mobilu. Chci vědět dvě věci - jak ho to může sakra bavit a co má za mobil, protože ten chci! Ten má nekonečnou baterku. A nebo power banku Markéto. Haha.
Začínám z toho letadla šílet. Naštěstí jsem si na Srí Lance dala dohromady úplně novej playlist, takže neposlouchám ty starý. Jsou dobrý! Právě proto je nechci poslouchat moc.

Mám před sebou mapu letu. Mapa hezky zabírá celej Kazachstán a já se můžu koukat na tu dálku mezi mnou a Nikem. Slíbili jsme si, že se asap navštívíme. Je to něco okolo 5 700 kilometrů. Podle googlu to je 2,5 dne autem a 21 dní pěšky. Hele, klidně! Mapa taky ukazuje, že je venku -62 stupňů, podle mě je takhle nějak pro mě pocitově v ČR.

Půl hodiny do přistání a já si povídám s pánem vedle mě. Je mi cca přes šedesát a letí s partou z tří týdenního trackingu z Nepálu. Frajer. Vypráví mi historky a mě začíná chybět můj dědeček. Nechcete být pane můj děda? Jste fakt hustej! A srandovní.
Přistáváme. Já na letišti hledám záchod a zase se ztrácím. I když jsem doma! Čekám na zavazadla. S krosnou mi pomáhá nějaký pán, když vidí, jak se s ní peru. Je fakt těžká! A už jenom pár metrů a.....Objímám mamku. A tátu taky. Vylejzáme z letiště a JE KOSA! Proboha, že já tam nezůstala!

Na parkovišti jdu, zase JAK JINAK než čůrat.

A JEDEME DOMŮ!