3.

3. Je pro tebe důležitější jestli věříš sama v sebe, nebo jestli v tebe věří ostatní? 

Pro mě je to těžká odpověď, protože já osobně dost bojuji s předsudky ostatních. Přítel mi pořád dokola, už půl roku opakuje, ať se vykašlu na to, co si o mně myslí ostatní, že mi to může být jedno. No...ono mi to nějakým způsobem jedno je, ale vždycky se v tom najde nějaká skulinka a já klopýtnu.

Když se cítím dobře sama se sebou, je mi jedno, co si myslí ostatní. Ale co když se cítíš dobře, je ti s Tebou dobře a musíš každý den chodit do školy s lidmi, kteří ti absolutně nerozumí, nejsi jejich typ a oni zase nejsou tvůj? Myslím, že člověk je v tuhle chvíli naprosto ochrnut a dělá to, co je mu nejpřirozenější a pro mě je to, buď (když začne hádka) odejít, nebo se schovávat sama do sebe.

Myslím, že většinu času, kdy jsem s přítelem, nebo s rodinou, jsem sama sebou a líbí se mi to. Když přijde nápad, že si třeba obarvím vlasy, nebo si nechám dát nové tetování, hned se radím s nimi, protože oni jsou pro mě nejupřímnější kritici a od nich to nebolí. Zajímá mě jejich názor na obrazy, co namaluju, na písničku, co zazpívám, na hlouposti, které vyvádím každý den. Ale jsou to jen tihle lidé: máma, sestra a přítel.

Když jsem byla na základní škole v deváté třídě, měli jsme zrovna hodinu fyziky s paní učitelkou Kultovou, když se nás zeptala, kam půjdeme do prváku. Přišla řada na mě a já řekla "Na konzervatoř" a zezadu třídy se ozvalo "jestli se tam dostane" a celou třídou se nesl neutišitelný smích. V tu chvíli jsem si řekla, že se nevzdám a že ať se stane cokoliv, budu se snažit na 100% a dám do toho všechno, ale když se to nepodaří, nebudu se na sebe zlobit. A pak přišel ten den, kdy mi do školy po absolvování všech zkoušek zavolala mamka do školy, že jsem přijatá na konzervatoř. Celým tělem se mi prolila neskutečná radost, a když jsem slyšela maminku plakat a cítila jsem, jak je na mě pyšná, byla jsem pyšná sama na sebe.

Potom jsem se každý rok na střední potýkala buď v pololetí, nebo na konci roku s nějakým problémem a moje milovaná maminka pochybovala o tom, že to zvládnu, ať už to bylo ze zdravotních důvodů, nebo kvůli mojí lenosti. Vždy jsem jí utěšovala s tím, že vždycky všechno zvládnu a taky jsem vždycky všechno zvládla, nikdy jsem jí nelhala a ročník jsem vždycky dokončila, nebo zkoušky ze zpěvu i se zánětem hlasivek - sice za tři, ale dala.

 Mimo to jsem za svého studování poznala Muže - s velkým m, který mi strašně moc dal, jelikož to byl můj zaměstnavatel/táta/kámoš, tak měl vždy rudo před očima, když jsem řekla slovo "problém". Říkal, ať vždy zaměním slovo PROBLÉM slovem PŘÍLEŽITOST a budu mít mnohem lehčí žití a taky to tak je, snažím se tím řídit a je pravda, že to usnadní i celkové přemýšlení o dané věci. Takže z mých problémů z možného propadnutí do nižšího ročníku kvůli nemoci a bezmoci, vznikla příležitost nové životní zkušenosti a poznání nových lidí a hned jak jsem to začala brát všechno takto, tak ty problémy alias příležitosti mizely a já nemusela do nižšího ročníku, ani dělat zkoušky ze zpěvu později. Chytila jsem příležitost za pačesy a dala jí co proto.

Myslím, že by se každá malá dušička měla umět postavit sama za sebe a měla by v sebe věřit, protože když ne ty, tak kdo ?